Žijeme ve světě, který po nás chce, abychom zvládali co nejvíc. Více práce, více lidí, více informací, více výkonu. Neustále jsme vystavení hluku, obrazovkám, notifikacím, světlu, rozhovorům i emocím ostatních. A zatímco někdo tím vším projde téměř bez povšimnutí, pro jiného může být stejná dávka podnětů doslova zahlcující. Ne proto, že by byl slabší nebo „přecitilvělý“, ale protože jeho nervová soustava zpracovává svět jiným způsobem. Co se vlastně děje uvnitř člověka, který vnímá okolí intenzivněji? Proč můžou být i běžné denní aktivity zahlcující a vyčerpávající? A jsou vysoce citliví lidé „jiní“ a divní?!
„Běžný člověk má na hlavě jednu anténu, kterou vnímá svět a přijímá informace, různé vjemy a podněty. U vysoce citlivého člověka si to můžeme představit tak, že má těch antének třeba pět nebo deset. Dostává se k němu zkrátka mnohem víc informací, ve větších dávkách a jde to do větší hloubky. Jenže tím pádem jsme také rychleji vyčerpaní, unavení a třeba i extrémně protivní.“
Spousta lidí přitom vůbec netuší, že jejich způsob prožívání může souviset právě s vysokou citlivostí. Mohli celý život slýchat, že jsou přecitlivělí, že všechno příliš řeší, že by měli být odolnější nebo si věci tolik nebrat. A tak se snaží přizpůsobit prostředí, které je nastavené spíš na výkon, odolnost a schopnost všechno zvládat. Jenže to, co funguje pro jednoho, nemusí fungovat pro druhého. U vysoce citlivých lidí může neustálé přizpůsobování vést k vyčerpání, přetížení a postupnému odpojení od vlastních potřeb. Jak poznat, kdy už naše nervová soustava opravdu potřebuje zpomalit? Proč nás taky vytáčí zvuk klimatizace, nebo větráku? A jak si nastavit vědomou pauzu?
„Naše nervová soustava má nižší práh dráždění a víc informací propouští dovnitř. To znamená, že co jiní nevnímají, ať už je to klimatizace, nějaké blikání, hluk nebo cokoliv jiného, pro nás může být zatěžující. A hlavně se to zase sčítá. Nemyslím si proto, že je úplně o tom se tomu vědomě vystavovat až do strhání těla, protože nás to pak může vypnout. Za mě je spíš lepší si to vědomě prošpikovávat a zazdrojovávat se třeba vědomou pauzou.“
MICHAELA MAŠKOVÁ
Malířka, autorka a průvodkyně tématem hypersenzitivity, která sama patří mezi vysoce citlivé lidi. Díky vlastní zkušenosti i dlouhodobému zájmu o toto téma pomáhá ostatním lépe porozumět tomu, co se odehrává v jejich vnitřním světě.
Ve své práci propojuje citlivost, tvořivost a poznatky moderní psychologie. Věří, že skutečná vnitřní síla vzniká ve chvíli, kdy přestaneme bojovat sami se sebou. Kdy začneme naslouchat svému vnitřnímu hlasu a přijmeme svou citlivost jako dar, ne jako slabost.
Ve své práci otevírá téma vysoké citlivosti nejenom jako způsob intenzivnějšího vnímání emocí a okolního světa, ale taky jako schopnost, se kterou se dá vědomě pracovat. Upozorňuje na to, že vysoce citliví lidé často velmi dobře čtou emoce druhých, jejich mikrovýrazy, tón hlasu nebo řeč těla. Právě proto ale mohou někdy ztrácet kontakt sami se sebou. Důležitou součástí jejího přístupu je proto hledání bezpečí, vědomé vnímání vlastního těla, práce s přetížením a schopnost dopřát si pauzu dřív, než nervová soustava řekne dost.
Sama ví, jaké to je vnímat svět intenzivněji a jak snadno se může množství podnětů nasčítat. Vysokou citlivost nevnímá jako raritu ani jako slabost, kterou je potřeba odstranit. Připomíná, že mnoho vysoce citlivých lidí ani netuší, proč jsou unavení, proč je některá prostředí vyčerpávají nebo proč potřebují více času na regeneraci. Právě přijetí vlastní citlivosti může být prvním krokem k tomu, aby se z toho, co člověka dlouhé roky vyčerpávalo, stala vlastnost, se kterou se dá žít vědoměji, laskavěji a v mnohem větším souladu se sebou.